Svatba jako řemen
Již druhá v uplynulém měsíci. Velmi podobné a přesto každá jiná. Šťastní novomanželé, skvělý program, spousta legrace, výborné jídlo, prima hosté. Něco jim však oběma chybělo.
Já. Tedy přesněji-nestihl jsem obřad. Při té první svatbě nespolupracovaly děti během odchodu a před nosem zavřené dveře kaple zámku Kačina byly nevyhnutelným důsledkem zpoždění.
Při druhé svatbě jsem se nedostal ani k těm dveřím. Celý obřad jsem si jen promítal v hlavě, která bolela jako střep. Bylo mi hrozně. Seděl jsem doma a představoval si trámové stropy obřadní síně ve Vlašském dvoře, pod kterými se odehrával významný krok mých přátel.
Vzpomněl jsem si při té příležitosti na podobenství o svatební hostině, které vyprávěl Ježíš. Veliká hostina nachystaná významnou osobou nebyla hodna pozornosti pozvaných. Měli jiné starosti. Pro hostitele to však nebyl důvod vyhlásit fiasko celé slavnosti. Nechává pozvat ty nejméně pravděpodobné hosty královské večeře- chudé, zmrzačené, slepé a chromé. A protože ještě bylo místo, posílá pán své služebníky pro další hosty. Protože chce, aby se jeho dům naplnil.
Podobenství je náznakem duchovní reality. Bůh připravil úžasnou slavnost. Každý je zván, ale ne každý vejde. Bůh pro nás udělal vše, co mohl. Tolik miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří nezahynul, ale měl život věčný (Jan 3.16). Ježíš na kříži zaplatil za naše viny a svým vzkříšením otevřel dokořán bránu do Božího království. “Vše už je připraveno…” zaznamenal celník Matouš.
Na obě svatby jsem nakonec přeci jen dorazil. I když jsem zmeškal obřad úřední, následný slib před Bohem a požehnání novomanželům jsem si již ujít nenechal. Byl to nevšední zážitek. Být svědkem toho, že víra, láska a naděje nejsou pro některé lidi prázdnými pojmy. Vidět lidi, kteří pozvání na Boží hostinu vzali vážně a nechtějí ji zmeškat. Chci být jedním z nich. A ty?
Saša
30. Září 2008 18:53 | Zamyšlení